Zpočátku se zdálo, že jeho životní cesta povede zcela jiným směrem. Vystudoval strojní průmyslovku, protože měl talent na techniku a přesnost. Rýsovací prkno, čísla a stroje – to měl být jeho svět. Jenže pak přišla chvíle, která všechno změnila. Během středoškolských let se přidal k ochotníkům a poprvé stanul na jevišti. Tam objevil něco, co mu do té doby chybělo – vášeň, kterou žádný výkres nahradit nemohl.
Rozhodl se zkusit štěstí na DAMU, kde byl přijat a v roce 1966 úspěšně absolvoval. Krátce poté získal první angažmá v Městských divadlech pražských a začal psát kapitolu svého dlouhého profesního života, který měl být naplněn poctivou prací, nikoli honbou za slávou.
Národní divadlo, film a hlas, který znají generace
Němcův talent nešlo přehlédnout. Jeho klidný, kultivovaný projev, vnitřní jistota a schopnost přirozeně vyjádřit emoce z něj udělaly výraznou osobnost českého herectví. V roce 1982 se stal členem činohry Národního divadla, kde ztvárnil desítky zásadních rolí.
Kromě divadla si diváci jeho hlas spojili i s filmovým plátnem – nejen v českých filmech, ale i v dabingu. Jeho typicky znělý a kultivovaný hlas propůjčil mimo jiné Alainu Delonovi. Za svou dlouholetou práci v dabingu získal i Cenu Františka Filipovského.
A přestože se objevil v řadě filmů a televizních inscenací, jedna role ho provázela celý život – postava horolezce Luboše v rodinných komediích Marie Poledňákové. Režisérka ho obsadila právě proto, že nepůsobil jako klasický filmový hrdina – chtěla obyčejného, laskavého muže, kterému diváci uvěří každé gesto. A přesně to František Němec dokázal.
Nejen filmový otec: skutečné pouto s Tomášem Holým
Úspěch filmů přinesl Němcovi obrovskou popularitu. Děti i dospělí si ho zamilovali jako ideálního tátu, který se snaží najít cestu ke svému synovi. Jenže tahle filmová role se stala pro herce i určitou přítěží. Často říkal, že ho mrzí, když ho lidé znají jen jako „toho tatínka“, a zapomínají na jeho rozsáhlou divadelní práci. Pro něj bylo totiž jeviště tím pravým domovem.
S natáčením těchto komedií je však spojena i jedna z nejsilnějších kapitol jeho života – vztah s dětským hercem Tomášem Holým. Mezi nimi vzniklo opravdové pouto, které nebylo jen profesní. Němec k němu přistupoval s otcovskou něhou a Tomáše měl upřímně rád. Když se pak dozvěděl o jeho tragické smrti, hluboce ho to zasáhlo. Později řekl větu, která dodnes chytá za srdce:
