Namísto toho chytil matku za ruku. Ta se na něj obrátila, její výraz byl bolestný. Možná se opět chystala křičet – ale pak si všimla, že jí podává čokoládu. Byla překvapená. Chlapec si ji položil do dlaně.
„Nechci ji,“ řekla.
Chlapec držel obě čokoládky, pořád čekal.
„Sněz je ty… já opravdu nechci,“ dodala.
Chlapec jí pak jednu čokoládku položil do klína.
Ta chvíle byla jako zázrak.
„Nikdy nezapomenu na ten okamžik a tu zralost. V tom momentě se z malého chlapce stal muž a z rozzlobené ženy laskavá matka. Dlouho na něj hleděla, jako by ho viděla poprvé, a pak ho objala. A on objal ji. Vzal čokoládku z jejího klína, otevřel ji a podal jí ji.“
A pak si spisovatelka uvědomila něco.
,,Seděla jsem tam a v duchu si povídala sama se sebou. Podívej se na sebe, velká zachránkyně, co chtěla vstát a křičet na matku, ponížit ji před ostatními, dát jí lekci. Čeho bys tím dosáhla? Jen skandál a další vlnu hněvu. A ten malý kluk to zvládl tisíckrát lépe.“
Mladík později vystoupil. Matka a syn zůstali v objetí. I Akilej Bajmatová vystoupila. A dlouho nad tím přemýšlela.
Teprve nedávno pochopila tu lekci: Lidi učíme vlastním příkladem. Ne křikem, ne bitvou, ne urážkami. Jen vlastním příkladem.
„Ten malý kluk ukázal příklad. A změnil ji. A změnil i nás všechny v tom autobusu,“ uzavřela spisovatelka.
