Vedle ní seděla žena s přibližně šestiletým chlapcem. Chlapec byl neklidný, plakal a tahal matku za rukáv. Ta seděla u okna, hleděla ven na déšť a nereagovala. Měla prázdný pohled a působila odpojena od reality. Dítě ji opakovaně oslovovalo, ale ona mlčela.Najednou se vzpamatovala, odhodila jeho ruku a zakřičela: „Co chceš ode mě?!“
Chlapec ztichl. Pak zvýšila hlas ještě víc: ,,Ptám se tě, co chceš? Víš vůbec, kdo jsi? Jsi nikdo! Rozumíš? Nikdo!“
V autobuse zavládlo hrobové ticho. Všichni byli otřeseni. Chlapec se na ni mlčky díval, jako by se třásl – možná i já jsem se v tu chvíli třásla.
„Přemýšlela jsem, komu ta slova vlastně adresovala. Opravdu to myslela vážně? Chtěla jsem vstát, zakřičet na ni, říct jí, že je hrozná matka a právě zlomila duši svému synovi. Potom mladík vytáhl druhou. Chlapec váhal, ale přijal i tu. A to, co se stalo potom, mi ještě dnes vhání slzy do očí,“ popisuje spisovatelka.
Chlapec čokolády neotevřel.
