Dílo náhody
Vlastimila Harapesa vnímáme zejména jako baletního mistra, ale za sebou má i přibližně třicet filmů. „Přísahám, všechno je to dílo náhody. Nikdy jsem si nekladl žádné zvláštní cíle a jsem spokojen, že při cestě nahoru jsem nikdy nikomu neublížil. Vždy jsem si myslel, že všechno, co dělám, může být ještě lepší. Jsem stejně, jako byla Hana, fatalista.“ Svůj úspěch proto bere s rezervou. „Nemohu si stěžovat. Něco jsem samozřejmě uměl odtancovat, ale kolem třicítky jsem zjistil, proč mě zvou do Japonska, na Kubu nebo jinde. Všude chtěli fešáka. A já jsem byl krásný,“ směje se.
Jeden z největších úspěchů své kariéry podle vlastních slov zažil právě v košickém divadle.„Tancoval jsem v Labutím jezeře prince. Moje partnerka byla v jiném stavu, proto požádala dirigenta, abychom některé náročnější věci vynechali. Ale já jsem řekl, aby nic neměnili, že to odtancuji za ni. Po skončení jsem měl tak velký aplaus, že už jsem nevěděl, jak se mám klanět. Na to nemůžu zapomenout. Jednou darmo, slovenské publikum bylo vždy vroucné,“ myslí si.
Pozoruhodná je i Harapesova již zmiňovaná filmová kariéra. Dostal se k ní náhodou. „Když jsem byl ve čtvrtém ročníku konzervatoře, získala spolužačka Ivana Pavlová hlavní roli v hudebním filmu Starci na chmeli. Choreograf Josef Koníček si na základě kamerových zkoušek vybral iz nás několik tanečníků. Objevil jsem se jen v davových scénách, ale tak jsem je zaujal, že mě pozvali na zkoušky do filmu Markéta Lazarová,“ říká Vlastimil o kultovním díle. Jako osmnáctiletý si tedy zahrál německého šlechtice Kristiána po boku Magdy Vášáryové.
Jeho filmografie není příliš bohatá, ale obsahuje ikonické snímky. „Když jsem měl úraz se zády, dostal jsem nabídku na film Den pro mou lásku s Martou Vančurovou a později na film Operace mé dcery s Janou Šulcovou. Vidíte, všechno se děje pro něco,“mluví z Harapesa opět fatalista. Rád vzpomíná také na natáčení filmu Panna a netvor s mladičkou Zdenou Studenkovou. „I ona je perfektní. Byla také na oslavě mé sedmdesátky,“ připomíná s tím, že mu je líto, že nejsou v pravidelném kontaktu.
Dědictví vybavené
Vlastimil Harapes zarezonoval i ve filmu Jak vytrhnout velrybě židli, kde ztvárnil nadějného otčíma malého Tomáše Holého. „Režisérka Marie Poledňáková mě nejprve oslovila, jestli bych nemohl dělat poradce herci, který tam bude hrát tanečníka. Řekl jsem jí – samozřejmě rád pomůžu. Za týden mi říká, co bych komu radil a abych si toho cynika v baletu zahrál sám. Rád na to vzpomínám,“ říká navzdory nemilému překvapení na premiéře, kde zjistil, že ho předaboval jiný herec.
Přiznává také, že díky filmu získal nechtěnou nálepku. „V jedné scéně Tomáš Holý na mou adresu řekl, že nejsem družný a nemám rád psy, od té doby mě nenávidí všechny děti,“ směje se. Díky filmu však získal v režisérce Poledňákové celoživotní přítelkyni.„Po mnoha letech jsem jí volal, že ten film vůbec nezestárl. Je krásný a bude věčný.“
Dnes už má Vlastimil Harapes šedé vlasy, ale šarm a vzpřímené držení těla mu zůstaly. Těší se, že lidé mu stále projevují úctu a přízeň, ale někdejší velkolepé večírky mu nechybí. Rád pobývá ve svém domě, který kdysi vlastnil s nejlepším kamarádem, dramatikem a chartistem Josefem Topolem a jeho manželkou. „Když neměli peníze, koupil jsem od nich polovinu baráku s podmínkou, že když umřu, odkážu ho jejich synu Joachymovi. Už je to i zařízené,“ přiznal na závěr.
