Anička byla známá svou vírou v reinkarnaci a v to, že život nekončí smrtí. Felix, ačkoliv tuto víru nesdílí, přiznal, že by si přál, aby měla pravdu. „Vroucně si přeju, aby ten její svět, kde se jednou všichni setkáme, existoval. Třeba opravdu existuje…“ řekl dojemně. Tato slova ukazují, jak hluboké bylo jejich pouto, nejen jako otce a dcery, ale také jako dvou hudebních duší, které sdílely lásku k umění.
Na zádušní mši, která se konala na počest Aničky, zazněla její slova, která vítala smuteční hosty: „Procházím les po cestě úzké, po místech, kde mech něžně chladí má chodidla, pak zastavím na útesech a splynu ve sluneční zář…“ Tato poetická slova dokonale vystihovala její duši a její pohled na svět. Anička Slováčková zůstane navždy v srdcích těch, kteří ji milovali, a její odkaz bude žít dál nejen v hudbě, ale i v srdcích jejích fanoušků a rodiny.
