Drahoš Želenský? To byl táta mé babičky. Jak říkám, ona je odbornice na náš kmen. Zjistím si to.
Slovensko se pro vás díky řadě pracovních příležitostí stalo druhým domovem. Cítíte se u nás komfortně?
Baví mě u vás pracovat a líbí se mi iv Bratislavě. Když jsem babičce říkal, že se na Slovensko vždy těším, řekla mi, že jsem to asi zdědil po ní. Jako dítě chodívala do Bratislavy o prázdninách velmi často. Zajímavé je, že když to řeknu některému z mých slovenských kamarádů, myslí si, že si z nich dělám „srandu“ . Prý je to pořád jen taková smradlavá zatáčka před Vídní. Ale i Vídeň mám rád. Když jsem v Bratislavě, většinou zajdu i tam.
Podobně hanlivě jako vaši přátelé se na adresu Bratislavy vyjádřila před časem česká herečka Anna Kadeřávková (prý jí nezpokytuje komfort velkoměsta jako Praha – pozn. red.).
Kadeřávková je velmi specifická. Vy si to možná neuvědomujete, ale během posledních let, jak sem cestuji, si všímám, jak Bratislava roste. Nyní se zde například staví pěkné moderní centrum. Architektonicky se velmi povedlo. Do budoucna fakt dobrý počin. Jednou to všichni oceníte. Já to vidím už teď.
Slováci zase obdivují historickou Prahu.
V tomto směru je dost zakonzervovaná. Pokud tam chce někdo postavit něco s pěknou moderní architekturou, zakážou to. A pokud se k něčemu někdy i schylovalo, dementní politici to stopli, protože dokončení by připadlo do jiného volebního období. V praxi to znamená, že by si na tom nestihli nic ukrást. Vedení Prahy je velmi krátkozraké. Jsou to sráči a podle toho to tam bohužel vypadá.
Svůj nejnovější film Buď chlap jste filmovali v Tatrách. Dokážete ocenit i hory?
Do Tater jsem chodíval jako dítě. Teď už ne, protože jsou velmi daleko. Pravidelně tam však cestuje umírat můj otec (český herec David Prachař – pozn. red.) s kamarádem. Nikdy nevíme, jestli se odtud vrátí, tak se s ním vždy preventivně rozloučíme.
Takže nepřekážejí vám vtipy o nezodpovědných českých turistech.
My už jsme jednou takoví… Myslím si, že Tatry správně redukují počet českých dementů, kteří se neumí obléct do hor. Jenže pak má starosti horská služba. Jejich kluci mi říkali, že zatímco kdysi jsme tam jezdili v kraťasech a sandálech, teď máme novinku – chodíme po horách bosí. Loni prý zachraňovali rekordní počet bosých Čechů, kteří takhle chtěli být ještě ve větším kontaktu s přírodou. Takže si myslím, že ty idioty by tam mohlo zahynout ještě víc.
Ve filmu jste byli v těsném kontaktu s obrovským medvědem. Neměli jste jako městský člověk strach?
Byl to cvičený medvěd z Maďarska, takže ani ne. Pro jistotu dali mezi nás napnutá lanka, kterých se bojí, protože ví, že skrze ně jde elektrický proud. Nakonec ho pustit nemuseli. Medvěd byl velký, ale roztomilý. V jednu chvíli ho něco zaujalo na zemi, rýpl tlapkou a odhodil dost velkou část hlíny. Tehdy jsem si uvědomil, jak velkou má sílu. Zvířata nemají mimiku a člověk neví, kdy jsou rozzlobená a kdy ne.
O kaskadérovi jste neuvažovali?
Důvěřoval jsem medvědovi. Dozvěděl jsem se, že jde o profíka, který točil už několik filmů po Evropě. Vlastně jsem se setkal a spolupracoval s evropským hercem, který byl placený lépe než já.
Ve filmu se do Tater vyberete na kurz, po kterém by se z vás měl stát opravdový tvrdý chlap. Máte iv civilním životě nějaké nedostatky, které si uvědomujete?
Samozřejmě. Často si jich člověk na sobě všímá až věkem. Některé vidět, jiné ne. Ale myslím si, že mít nedostatky je hezké. Kdyby byli všichni perfektní, už to nejsou lidé. Když mě něco na sobě štve, změním to. Důležité je brát ohled na lidi, kteří se v mém životě objevují. Čím více lidí máte kolem sebe, tím více se musíte přizpůsobit.
Čerpáte profesionální dovednosti i ze starých filmů vašeho slavného dědy Ilji Prachařa? Sledujete je rád?
Sebe nesleduji, ale můj děda natočil spoustu dobrých filmů. Ty se rád podívám. Některé byly trezorové, takže se těžko shánějí. Obecně mám raději starší filmy. Nedávno jsem například viděl Obchod na korze. Ani to už není dnes pro každého.
Když jsem byl na festivalu v Karlových Varech, podíval jsem se na nějaké nové filmy, ale vůbec mě nebavili. Potom jsem šel na padesát let starý film ruského režiséra Andreje Tarkovského a bylo to to nejlepší, co jsem tam viděl. Ale, jak říkám, není to pro každého.
Do jaké míry je váš dnešní život, názory a vkus ovlivněn tím, že jste vyrůstal v umělecké rodině?
S tím to nesouvisí. Každý se přece narodí jako originál. Mě nikdo nikdy do ničeho nenutil ani mi nevnucoval názor na dobré či špatné věci. Je to jen o tom, co se člověku líbí. Ke svému současnému já jsem se dopracoval věkem.
Zeptáme se tedy jinak. Jaké jste měli dětství?
Přežil jsem mnoho pěkných zážitků. Už jen ty dovolené v Bulharsku. Cestovali jsme tam vlakem tři dny i přes Rumunsko, kde tehdy vládl Nicolae Ceauçescu. Všude rostla pouze kukuřice a foukal černý kouř z továren. Nezapomenu na to, jak rumunské děti čekaly u vlaků. Když někdo něco vyhodil přes okno, hned se za tím rozjeli. Pamatuji si také, jak nás dezinfikovali, abychom nepřinesli nějakou nemoc ze Západu. Normálně nám to nastříkali do kupé. Vůbec jsme tehdy netušili, o co jde.
Byl jste vzorný synáček?
Dobrý, perfektní… Až tak perfektní, že jsem tím všechny pořádně štval. Zároveň jsem byl velmi temperamentní a neposedný. Stále mě něco zajímalo. Rodiče to se mnou asi neměli úplně jednoduché, ale nemuseli si stěžovat. Já jsem jakoby ani neměl pubertu. Nevím, jestli je to dobré nebo špatné, ale nikdy jsem neměl žádné zásadní problémy. Ty dělám až teď v dospělosti.
Zdědila váš temperament i dcera Mia?
Myslím, že ano. Stále tančí, výborně zpívá a stačí, aby něco dvakrát slyšela, hned si to zapamatuje. Stále něco vyrábí, takže je také kreativní. Geny jsou u ní dost jasné, uvidíme, jak se to vyvine.
Mimořádně se na sebe ponášíte iz fyzické stránky.
Mia vypadá trochu jako můj dědeček. Ale myslím si, že věkem se to ztratí.
Vy, na rozdíl od exmanželky Agáty Hanychové, dceru neprezentujete na sociálních sítích. Společný záběr s ní jste zveřejnili jen jednou. Proč?
Protože si myslím, že tam děti nepatří. V určitém směru je to i nebezpečné. Zvlášť se mi nelíbí, když se na dětech vydělává. To je často i Miin případ. Když se na tom oba rodiče dohodnou, je to jiné. Ale digitální stopa se už nikdy neztratí. Myslím si, že zveřejňování dětí na sociálních sítích by do jistého věku mělo být trestné. Zvlášť u lidí, kteří jsou mediálně známí. U nich by se to nemělo dít vůbec.
Jak je možné, že s exmanželkou tyto věci nemáte dohodnuto?
Měli jsme dohodu, kterou neustále porušuje. Takže asi tak… Mohl bych se soudit, jenže to by trvalo i deset let. Nezbývá mi tedy nic jiného, jen se na to z dálky dívat. Budu rád, když někdo v tomto směru změní soudní systém v Česku. Kdyby se mu to podařilo, velmi pěkně poděkuji.
Jak často se potýkáte s dcerou?
Máme střídavou péči, takže půl na půl. Vyzvednu si ji, jsme spolu a pak ji vrátím. Tak je to nejlepší.
V jaké fázi je vás vztah se současnou partnerkou Sarou Sandevovou?
Jsme šťastní. Jinak bychom spolu nebyli.
Sara je původem z Makedonie. Byli jste se už podívat v jejím rodišti?
Ano, ale Balkán mám rád obecně. Oblíbil jsem si ho už jako dítě. Je mi blízká mentalita tamních lidí a líbí se mi i něco z jejich hudby. Tam není nic, jak se říká, za rohem. Je to pro mě opravdu velmi sympatické prostředí. Líbí se mi, že u nich hraje neustálá hudba, tančí a mají rádi skvělé jídlo. Navíc v některých částech mají také moře. Myslím, že je to skvělý život.
Uměli byste si tam představit i žít?
To ano. Úplně v pohodě.
V jistém českém pořadu jste mezi řečí zmínil zásnuby. Víte už i termín svatby?
Já v těch pořadech tolik řeknu… Držím se rodinného hesla: Nikdy nekaz „historku“ pravdou. Kdybych mluvil jen pravdu, je to hrozná nuda. V minulosti jsem řekl i to, že svou matku zakopu v zahradě či ji vyhodím do kontejneru, nebo přivážem k radiátoru. Takové věci si já vymýšlím. Když totiž řeknete pravdu, většinou bývá zneužita.
Vyhnuli jste se otázce o zásnubách a svatbě.
Nic takového nechystám.
A ještě otázka na závěr. Ke kterému ze slovenských kolegů máte bytostně nejblíže?
Když jsme filmovali v Tatrách, zajel jsem občas do Košic za Mariánem Čekovským. Je skvělý. Dokonce jsme spolu dvakrát hráli a bylo to super. Chystám se za ním opět. Dohodli jsme se také na spolupráci. Uvidíme, jestli to vyjde. Čekovského mám nejraději.
