Kniha je plná emocí a vzpomínek. Nebylo na takové odhalení příliš brzy?
Myslím, že ne. Člověk s věkem zapomíná a já jsem moc ráda, že jsem to napsala na papír. Knihu jsem psala čtyři roky. Je to revize mého života, která není marná. Každý by si to měl vyzkoušet, přináší to zajímavý pohled na cestu, kterou jsme prošli, způsob, jak vidět, co si necháme a co opouštíme.
Pokračování na další straně
V knize mluvíte také o svém vztahu s bývalým prezidentem Václavem Havlem a osudovými muži.
Nerada bych to zužovala na muže, byla jsem velmi silně ovlivněna svou ukrajinskou babičkou. Všechno překonala. Dožila se 104 let. V těžkých chvílích na ni vzpomínám. Dalo mi to pocit uzemnění a důvěry, že ať se stane cokoli, vím, kam jít a přežiji to. Samozřejmě, muži jsou pro každou ženu velmi významní. Velmi mě ovlivnil můj manžel Jan Vodňanský, který byl uznávaným básníkem, spisovatelem a filozofem. Jsem ráda, že se jeho básně budou učit moje vnoučata.
Zajímalo by mě, jak jste se ocitla v milostném trojúhelníku s Václavem Havlem.
Nerad o tom mluvím, je to příliš intimní. Co jsem mohla napsat, to jsem napsala. Byla to zvláštní doba. Celé to bylo mimořádné a vztahy v něm byly dodnes zcela nepochopitelné. Nelze to popsat tak, že byste chtěli slepým vysvětlit, co jsou to barvy. Toto období pro mě mělo transformační, inspirativní význam. Měli jsme filozofické debaty, které se dnes nevedou. Dnes chodím na přednášky marně, neexistuje sdílení společenství, které bylo ohroženo zvenčí, které nás tlačilo do výšin, hledalo smysl života.
Proč si myslíte, že to teď chybí?
Myslím, že je roztříštěná v nějaké otupělosti. Honíme se za penězi, pořád doháníme to, co tu nebylo, chceme být bohatí a úspěšní. Ale osobně věřím, že se to otočí.
Myslíte si, že to byl za socialismu nedostatek a hrozba, že lidé si byli blíže?
Ano. Blízkost je někdy důležitější než erotika. Bylo důležité někomu patřit a sdílet s ním život, mít harmonii. A to jsem měla s Václavem. Byla tam obrovská hloubka. Touha vždy objevovat něco nového. Byl to pro mě obrovský dar, který měl v životě své místo, skončil tak, jak skončil, a měl peripetie, které měl.
Byla to láska?
Byla to láska.
Kolik let jste spolu strávili?
Třináct.
Jak skončil váš vztah?
Když se Václav podruhé oženil (oženil se s herečkou Dagmar Veškrnovou – pozn. red.). Náš vztah trval dlouho. Byla jsem jeho, jak sám řekl, „něžná přítelkyně“, vrba, které mohl všechno říct. Když se stal prezidentem, šla jsem do Lan (prezidentská rezidence), diskutovali jsme o různých obtížích a úkolech spojených s prací prezidenta a skončili jsme, když se oženil.
Ve své knize uvádíte, že jste v říjnu 1996 společně oslavili výročí republiky. Čtvrtého ledna 1997, o několik týdnů později, vám Havel zavolal, že se bude ženit. Jak jste se cítila?
Nechci se k tomu vracet, řekla jsem všechno v knize. Tam píšu, jak to šlo: „Jiti,
oženil jsem se.“
„Proboha.“
„Vzal jsem si Dášu.“
Pravítko v krku. Nemohla jsem mu popřát hodně štěstí. Přála jsem mu, aby zůstal stát na nohou.
„Počkej, jak to myslíš?“
Bylo zbytečné mu to vysvětlovat. Byl to už někdo úplně jiný. Oba konce telefonní linky zůstaly zticha. Neuplynul ani rok od chvíle, kdy Olga zemřela.
Pokračování na další straně
V knize vzpomínáte na cestu na Slovensko, kterou jste kdysi podnikla s Václavem Havlem. Píšete: „Byli jsme tu naprosto šťastní, uvolnění, bez lidí, bez drbů, bez šumu.“ Měla jste pocit, že máte Havla jen pro sebe?
Ne, měla jsem ho i jinde a on byl konečně sám, bez toho věčného pronásledování. Bylo to neskutečné. Jeho síla spočívala v tom, že byl schopen být věrný sám sobě, svým ideálům a své pravdě. Pak jsme utekli do klína přírody do Terchové. Bylo to úžasné a opravdu na to vzpomínám ráda.
A není to trochu tak, že kdyby Václav Havel nebyl prezidentem, pamatovali bychom si ho dnes jako nenapravitelného sukničkáře?
Dnes se tomu říká polyamorie (přijetí mnohonásobných milostných vztahů s plným vědomím všech zúčastněných – pozn. red.), takže to možná bylo polyamorické. (Smích.)
V České republice je to teď velmi moderní, co myslíte?
Divím se, že se tomu tak říká. Říkali jsme tomu paralelní vztahy a buď to způsobovalo problémy, nebo ne. I když mám v terapii dvě klientky, které takto žijí, cítím, že ženy potřebují „hnízdit“ a mají rády jistotu, která v takových vztazích není. Jakmile se potřeba rodinného kruhu rozloží na několik partnerů, vždy vzniká určitá nejistota. Je to něco, co je mi velmi vzdálené. Koneckonců, ženy, které ke mně přicházejí, jsou v tomto vztahu nešťastné.
Nemyslíte si, že je to jen trend?
Asi ano. Nakonec to začneme pojmenovávat tak, jak to je, že se jedná o paralelní vztahy. Otevřeně však říkám, že se v tom nevyznám, nejsou to moje parkety ani referenční skupina mých klientů. Dělám psychospirituální krizi nebo rodinnou terapii. Lidé s nevěrou tam chodí, to je běžné.
Buddhistkou jste dvacet sedm let. Co vám buddhismus dává?
Řekla bych, že mi dává určitou moudrost a pochopení života. Něco, k čemu se můžu vrátit, když mám těžké časy. A naděje, že budu v přítomnosti, až zemřu.
Čím to je, že se buddhismus stal přitažlivým pro západní svět?
Zejména v České republice, méně už na Slovensku, víra není zakořeněna. Bylo to zakázáno, dlouho jsme byli odříznuti od víry a spirituality. Teď přišel boom a mnoho možností, kam se vydat duchovní cestou. Myslím, že základní potřebou lidí je návrat k víře. Všichni lidé, když bojují, když umírají, když mají nemocné dítě, když jsou v obtížné situaci, všichni hledají útočiště. Někdo ho hledá v alkoholu, někdo v drogách. A protože nemáme vůbec žádnou tradici, lidé zkoušejí jógu, čakry, meditace, qikung. A najednou objeví buddhismus, což je slovo, jako když říkáme svět. Je to svět sám pro sebe.
Meditujete každý den?
Snažím se. Mám své rituály, které dělám denně. Každý den se koupu v ledové vodě, překonávám svou lenost. Ale když jsem na meditačních retreatech v Myanmaru nebo na Slovensku, medituji tam od časného rána. V Myanmaru již od tří hodin ráno a poslední jídlo je v jedenáct ráno. Po čtyřech týdnech nebo několika měsících se mysl již dostává do jiného módu, čistí se. Každý chce najít své jádro a znalosti. Dnes lidé chodí do tmy, mnozí chodí stovky kilometrů na pouti svatého Jakuba do Santiaga de Compostela.
Uvědomila jsem si, že umírám. Nebylo to vůbec špatné. A pak jsem byla zpět a začala hrůza, jestli jsem ochrnutá nebo ne.
Buddhisté také meditují o smrti. Připravujete se na tento okamžik?
Nedávno jsem zažila svou vlastní smrt. Byla jsem na Srí Lance a šla jsem si zaplavat do oceánu, na místo, které důvěrně znám. V zátoce nikdo nebyl a najednou se na mě svalila obrovská vlna, taková malá tsunami, která mě pohltila a začala si se mnou hrát. Hodilo mě to na dno, zlomila jsem si páteř, pět krčních obratlů a moře mě odplavilo. Byla to obrovská zkušenost. Ve fascinujícím zážitku, který mě zároveň vyděsil, se najednou rozhostilo naprosté bílé ticho. Uvědomila jsem si, že umírám. Nebylo to vůbec špatné. A pak jsem byla zpátky a začala hrůza, jestli jsem ochrnutá nebo ne. Ale ten okamžik byl transformativní. Nikdy jsem nemalovala, ale tu vlnu a to ticho jsem malovala olejovými barvami.
Máte ještě nějaké plány?
Mám spoustu plánů. Přednáším, dělám dvouletý výcvik Hledat, najít a pustit. Jedná se o psychospirituální kurz pro uzavřenou skupinu asi šestadvaceti lidí, kde meditujeme, děláme konstelace, rituál setkání se smrtí, setkání se stínem. Baví mě přednášet, dělám rodinné terapie, dostala jsem nabídku napsat další knihu věnovanou ženám a Vít Klusák se mnou chce natočit film. Uvidíme. Babička žila dlouho, pokud budu žít jako ona, mám ještě dost času. Samozřejmě, že nemůžu být sklerotická. (Smích.)
