Retro lapače prachu: Kdo neměl za komunismu stěnu plnou porcelánu a plyšovou sedačku, jako by nebyl

Typický obývací pokoj obsahoval plyšovou sedací soupravu, konferenční stolek a obývací stěnu s televizí. Nábytek se vyráběl v několika továrnách, z nichž nejznámější byla Jitona Soběslav. Ta vyráběla kompletní sortiment od kuchyní přes ložnice až po obývací pokoje. Své výrobky vyvážela i do západních zemí a spolupracovala se švédskou firmou IKEA.Problémem byl nedostatek prostoru v panelových bytech, do kterých se velké systémové sestavy nevešly. Kdo chtěl originální nábytek, musel obcházet bazary nebo si najmout truhláře. Největší obchodní dům s nábytkem byl pražský Dům bytové kultury, ale ani tam se nedalo sehnat nic extra.Po revoluci v DBK krátce působila IKEA, která si ho vybrala jako svou první prodejnu v Československu. Vydržela tam ale jen 5 let.Vybavení bytů a zejména obývacích pokojů bylo za socialismu v Československu velmi uniformní a neoriginální. Lidé neměli příliš na výběr, protože nábytek vyrábělo jen několik státních podniků a družstev, která produkovala téměř identické kusy ve velkém.Drtivá většina obýváků tak vypadala velmi podobně – nechyběla plyšová sedačka se dvěma křesly, konferenční stolek a mohutná obývací stěna, v níž vévodila televize. Nábytek pocházel většinou z Jitony Soběslav, která jako největší výrobce zásobovala celou zemi a dokonce vyvážela i do ciziny. Spolupracovala také s IKEA na výrobě pro západní trhy.Typické panelové byty měly poměrně stísněné pokoje, do nichž se rozměrné sektorové sestavy těžko vměstnávaly. Kdo toužil po něčem jiném než unifikovaném mainstreamu, musel složitě shánět kousky po bazarech nebo si nechat nábytek vyrobit na míru u truhláře.V Praze existoval specializovaný obchodní dům s nábytkem – Dům bytové kultury, ale ani tam se nedaly koupit výjimečné designové skvosty. Po revoluci si DBK vyhlédla IKEA pro svou první československou prodejnu, vydržela v něm ale pouhých 5 let.